O teatroterapii

Co je to teatroterapie?

Teatroterapie je jednou z tzv. expresivních terapií – léčebných metod využívajících jako prostředku uměleckých postupů. Základní metodou teatroterapie je realizace divadelního představení a jeho interpretace před diváky. V tomto ohledu se liší od ostatních expresivních terapií (např. muzikoterapie, arteterapie atd.) které sledují pouze terapeutické cíle a konečný výstup zde nebývá tak důležitý. Cílem teatroterapie je dosažení terapeutických účinků prostřednictvím přípravy a realizace divadelního představení. Tímto se nejvíce blíží umění ve srovnání s ostatními expresivními terapiemi. (Polínek in Müller, 2007)

Historie teatroterapie

Teatroterapie, jak ji chápeme dnes, se začala formovat koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, kdy se objevuje nový kulturní fenomén – divadlo hrané lidmi se zdravotním či sociálním znevýhodněním. Impulsem k tomu byl, jak uvádí Polínek (2010), australský film, dokumentující přípravu a vystoupení divadelního představení Madame Butterfly divadla herců s mentálním postižením, které se hrálo v budově opery v Sydney. V polovině osmdesátých let již existuje řada divadelních souborů, tvořených herci se zdravotním či sociálním znevýhodněním ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Belgii či Nizozemí. U nás se teatroterapie začíná prosazovat velmi pozvolna. V 70. a 80. letech pracoval divadelní formou s pacienty J. Cimický. Od devadesátých let se využívá metod a postupů teatroterapie v různých typech zařízení. Přičemž se stává, že její principy jsou uplatňovány, aniž by byly chápány jako specifická terapie. Často se zaměňuje s dalšími pojmy jako je dramaterapie, psychodrama, dramika, příp. dramatická výchova. K nejznámějším institucím pracujícím teatroterapeutickou metodou v historii patřili Bohnická divadelní společnost (při PL Bohnice, Praha) či pražské bezdomovecké divadlo Ježek a Čížek.

Principy a účinné faktory teatroterapie

Za účinné principy teatroterapie pokládáme ty jevy, které vedou k naplňování jejích terapeuticko – formativních cílů. Zdroje těchto principů jsou obsaženy v jiných expresivních a verbálních terapiích (zejména v dramaterapii ale i částečně v arteterapii, tanečně pohybové terapii či muzikoterapii) a také je nacházíme v samotné divadelní práci. Kombinací těchto dvou složek (terapie a divadelní práce) se objevují principy nové kvality, charakteristické výhradně pro teatroterapeutickou práci. Teatroterapie má velký motivační potenciál, jelikož není činností samu pro sebe, ale směřuje k vytvoření divadelního tvaru. Může být proto vhodnou alternativou tam, kde jiné metody expresivních terapií selhávají (např. při práci s lidmi se závislostí, s lidmi bez přístřeší a s lidmi kteří potřebují pociťovat jasný smysl své činnosti). Mnohdy bývá jakákoli psychoterapie klienty odmítána z důvodů předsudků a společenské stigmatizace, teatroterapeutická práce je často vhodnou alternativou, možným způsobem překonání těchto bariér. Můžeme si uvést tyto specifické účinné faktory teatroterapie (Kodetová, in Zdeňková, 2004):

Vstupování do herecké role – procesem teatroterepie herci rozšiřují repertoár svých rolí, které jsou následně využitelné v jejich vlastních životech či dostanou alespoň příležitost si zažít pocit být někým jiným a mít jiné možnosti jednání.

Kontinuita zkoušek a jejich výsledek – obsahuje výrazně motivačně – formativní charakter právě ve vidině zhodnocení společného tvůrčího úsilí.

Divadelní tvorba – jedinec (herec) prochází fází počátečního tápání a kreativního nalézání možností svého projevu, během představení je vystaven velmi intenzivní sociální interakci s ostatními spoluherci, ale především s diváky. Taková úroveň komunikační situace může být často v jeho běžném životě stěží dosažitelnou. Syntetičnost divadelní tvorby (využití všech divadelních složek – herectví, scénografie, choreografie, režie či dramaturgie) dává prostor pro zapojení i těch jedinců, kteří se nemohou či nechtějí vyjádřit dramatickým způsobem, mohou se procesu zúčastnit například jako tvůrci kulis, kostýmů, hudby apod.

Herecké techniky – jejich procvičováním a opakováním se umocňují schopnosti obstát za ztížených konfliktních podmínek; zvyšuje se frustrační tolerance a nalézají se způsoby zvládání krizových situací.

Teatroterapeutická zkouška – v bezpečném prostředí skupiny, která je vedena profesionálním teatroterapeutem dává prostor pro kvalitní mezilidské interakce, má li skupina formu fungující komunity je velmi významným socializačním činitelem.

Cíle teatroterapie

Jak uvádí Polínek (in Valenta 2006, s. 12), tak právě „definování cílů teatroterapii markantně vymezuje od dalších kreativních terapií; a to především v jakési dvojakosti těchto cílů. Zatímco většina kreativních terapií se vyznačuje prostředky uměleckými a cílem terapeutickým, můžeme u teatroterapie vysledovat též umělecký záměr v konečném efektu. Výstupem teatroterapie je určitý divadelní tvar, který je zpravidla prezentován veřejnosti, příp. specifické skupině diváků. To jej zavazuje k určité umělecké úrovni, i když je pravdou, že tento závazek není nejpřednější. Teatroterapeutické cíle bychom tedy mohli teoreticky vnímat ze dvou hledisek: z hlediska terapeutického a z hlediska uměleckého, přičemž první je důležitější“.

Teatroterapeutické cíle z léčebného hlediska – rozvoj komunikace verbální i neverbální, zmírnění sociálních fobií, snížení sociální izolace, zlepšení sebekritiky a sebereflexe, zdokonalení sebekontroly a smyslu pro povinnost, rozvoj kreativity, zvýšení adaptability, zvýšení sebevědomí, zvládnutí kontroly emocí, získání schopnosti spontánního chování a rozšíření repertoáru rolí pro život. (Polínek in Valenta, 2006)

Teatroterapeutické cíle z uměleckého hlediska – významnost těchto cílů určuje teatroterapeut svým osobitým přístupem, svým vzděláním a vlastními možnostmi, schopnostmi a dovednostmi. Umělecká kvalita dodává teatroterapeutické práci rysy opravdovosti a profesionality, což má velmi pozitivní dopad na motivaci klientů. Hraničním příkladem vnímání důležitosti uměleckých cílů může být fenomén tzv. Outsider Art, který označuje práci vytvořenou takovými umělci, kteří nejsou zasaženi „klasickou“ kulturou a jejich tvorba se tudíž vyznačuje velkou mírou autentičnosti. Dá se v této souvislosti hovořit o umění s novými kvalitami, o velmi autentickém umění, které přináší do uměleckého světa nové kvality a jiný úhel pohledu na tvorbu. (Polínek in Valenta 2006)

Použitá literatura:

MÜLLER, O. Terapie ve speciální pedagogice. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 296 s. ISBN 80-244-1075-3

VALENTA, M., MÜLLER. O., POLÍNEK, M. D. Dramaterapie v institucionální výchově. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010. 145 s. ISBN 978-80-244-2659-4

VALENTA, M. a kol. Rukověď dramaterapie a teatroterapie. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 140 s. ISBN 80-244-1358-2

ZDEŇKOVÁ, M. et al. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 348 s. ISBN 80-7277-194-9