Co je to teatroterapie

Co je to teatroterapie?

Teatroterapie je jednou z tzv. expresivních terapií – léčebných metod využívajících jako prostředku uměleckých postupů. Základní metodou teatroterapie je realizace divadelního představení a jeho interpretace před diváky. V tomto ohledu se liší od ostatních expresivních terapií (např. muzikoterapie, arteterapie atd.) které sledují pouze terapeutické cíle a konečný výstup zde nebývá tak důležitý. Cílem teatroterapie je dosažení terapeutických účinků prostřednictvím přípravy a realizace divadelního představení. Tímto se nejvíce blíží umění ve srovnání s ostatními expresivními terapiemi. (Polínek in Müller, 2007)

Historie teatroterapie

Teatroterapie, jak ji chápeme dnes, se začala formovat koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, kdy se objevuje nový kulturní fenomén – divadlo hrané lidmi se zdravotním či sociálním znevýhodněním. Impulsem k tomu byl, jak uvádí Polínek (2010), australský film, dokumentující přípravu a vystoupení divadelního představení Madame Butterfly divadla herců s mentálním postižením, které se hrálo v budově opery v Sydney. V polovině osmdesátých let již existuje řada divadelních souborů, tvořených herci se zdravotním či sociálním znevýhodněním ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Belgii či Nizozemí. U nás se teatroterapie začíná prosazovat velmi pozvolna. V 70. a 80. letech pracoval divadelní formou s pacienty J. Cimický. Od devadesátých let se využívá metod a postupů teatroterapie v různých typech zařízení. Přičemž se stává, že její principy jsou uplatňovány, aniž by byly chápány jako specifická terapie. Často se zaměňuje s dalšími pojmy jako je dramaterapie, psychodrama, dramika, příp. dramatická výchova. K nejznámějším institucím pracujícím teatroterapeutickou metodou v historii patřili Bohnická divadelní společnost (při PL Bohnice, Praha) či pražské bezdomovecké divadlo Ježek a Čížek.

Principy a účinné faktory teatroterapie

Za účinné principy teatroterapie pokládáme ty jevy, které vedou k naplňování jejích terapeuticko – formativních cílů. Zdroje těchto principů jsou obsaženy v jiných expresivních a verbálních terapiích (zejména v dramaterapii ale i částečně v arteterapii, tanečně pohybové terapii či muzikoterapii) a také je nacházíme v samotné divadelní práci. Kombinací těchto dvou složek (terapie a divadelní práce) se objevují principy nové kvality, charakteristické výhradně pro teatroterapeutickou práci. Teatroterapie má velký motivační potenciál, jelikož není činností samu pro sebe, ale směřuje k vytvoření divadelního tvaru. Může být proto vhodnou alternativou tam, kde jiné metody expresivních terapií selhávají (např. při práci s lidmi se závislostí, s lidmi bez přístřeší a s lidmi kteří potřebují pociťovat jasný smysl své činnosti). Mnohdy bývá jakákoli psychoterapie klienty odmítána z důvodů předsudků a společenské stigmatizace, teatroterapeutická práce je často vhodnou alternativou, možným způsobem překonání těchto bariér. Můžeme si uvést tyto specifické účinné faktory teatroterapie (Kodetová, in Zdeňková, 2004):

Vstupování do herecké role – procesem teatroterepie herci rozšiřují repertoár svých rolí, které jsou následně využitelné v jejich vlastních životech či dostanou alespoň příležitost si zažít pocit být někým jiným a mít jiné možnosti jednání.

Kontinuita zkoušek a jejich výsledek – obsahuje výrazně motivačně – formativní charakter právě ve vidině zhodnocení společného tvůrčího úsilí.

Divadelní tvorba – jedinec (herec) prochází fází počátečního tápání a kreativního nalézání možností svého projevu, během představení je vystaven velmi intenzivní sociální interakci s ostatními spoluherci, ale především s diváky. Taková úroveň komunikační situace může být často v jeho běžném životě stěží dosažitelnou. Syntetičnost divadelní tvorby (využití všech divadelních složek – herectví, scénografie, choreografie, režie či dramaturgie) dává prostor pro zapojení i těch jedinců, kteří se nemohou či nechtějí vyjádřit dramatickým způsobem, mohou se procesu zúčastnit například jako tvůrci kulis, kostýmů, hudby apod.

Herecké techniky – jejich procvičováním a opakováním se umocňují schopnosti obstát za ztížených konfliktních podmínek; zvyšuje se frustrační tolerance a nalézají se způsoby zvládání krizových situací.

Teatroterapeutická zkouška – v bezpečném prostředí skupiny, která je vedena profesionálním teatroterapeutem dává prostor pro kvalitní mezilidské interakce, má li skupina formu fungující komunity je velmi významným socializačním činitelem.

Cíle teatroterapie

Jak uvádí Polínek (in Valenta 2006, s. 12), tak právě „definování cílů teatroterapii markantně vymezuje od dalších kreativních terapií; a to především v jakési dvojakosti těchto cílů. Zatímco většina kreativních terapií se vyznačuje prostředky uměleckými a cílem terapeutickým, můžeme u teatroterapie vysledovat též umělecký záměr v konečném efektu. Výstupem teatroterapie je určitý divadelní tvar, který je zpravidla prezentován veřejnosti, příp. specifické skupině diváků. To jej zavazuje k určité umělecké úrovni, i když je pravdou, že tento závazek není nejpřednější. Teatroterapeutické cíle bychom tedy mohli teoreticky vnímat ze dvou hledisek: z hlediska terapeutického a z hlediska uměleckého, přičemž první je důležitější“.

Teatroterapeutické cíle z léčebného hlediska – rozvoj komunikace verbální i neverbální, zmírnění sociálních fobií, snížení sociální izolace, zlepšení sebekritiky a sebereflexe, zdokonalení sebekontroly a smyslu pro povinnost, rozvoj kreativity, zvýšení adaptability, zvýšení sebevědomí, zvládnutí kontroly emocí, získání schopnosti spontánního chování a rozšíření repertoáru rolí pro život. (Polínek in Valenta, 2006)

Teatroterapeutické cíle z uměleckého hlediska – významnost těchto cílů určuje teatroterapeut svým osobitým přístupem, svým vzděláním a vlastními možnostmi, schopnostmi a dovednostmi. Umělecká kvalita dodává teatroterapeutické práci rysy opravdovosti a profesionality, což má velmi pozitivní dopad na motivaci klientů. Hraničním příkladem vnímání důležitosti uměleckých cílů může být fenomén tzv. Outsider Art, který označuje práci vytvořenou takovými umělci, kteří nejsou zasaženi „klasickou“ kulturou a jejich tvorba se tudíž vyznačuje velkou mírou autentičnosti. Dá se v této souvislosti hovořit o umění s novými kvalitami, o velmi autentickém umění, které přináší do uměleckého světa nové kvality a jiný úhel pohledu na tvorbu. (Polínek in Valenta 2006)

Základní metody používané v teatroterapii

Metody práce v teatroterapii vychází primárně ze znalostí, dovedností, zkušeností a zaměření teatroterapeuta, dále z preferencí typů teatroterapeutických cílů, z charakteru instituce, v níž teatroterapie probíhá a z možností samotných herců-klientů. Metody práce si teatroterapie sama nevytváří, ale přejímá je a adaptuje z jiných oborů a činností, zejména z výchovné dramatiky, dramatizace, dramaturgie a režie, z herecké průpravy pohybové, hlasové i teoretické a ze scénografie. Další metody vycházejí z oblasti hraničních oborů – jiných kreativních terapií (především dramaterapie), psychologie, speciální pedagogiky, aj. (Polínek, 2010).

Projektová metoda

Teatroterapie ze své podstaty spočívá v přípravě divadelního představení. Příprava divadelní hry se realizuje formou projektu. Každý projekt je dále strukturován na několik fází. Dle Polínka (2010, s. 106), jsou to tyto:

1.      výběr a úprava divadelní hry, příp. vlastní dramatizace literární předlohy, či námětu;

2.      rozbor a studium hry, v případě hry podle konkrétní předlohy se scénářem včetně
tzv. čtené zkoušky;

3.      převádění hry do jevištní podoby – vlastní inscenační práce;

4.      veřejná divadelní produkce.

Každá z fází může být rozdílně dlouhá, někdy se některá fáze vynechává (např. čtené zkoušky u herců s mentálním postižením) nebo je některá fáze realizována pouze teatroterapeutem (např. výběr a úprava divadelní hry). Třetí fáze je pro teatroterapii nejdůležitější, mluvíme zde o vlastní teatroterapeutické práci. Všechny fáze se dále dělí na jednotlivé teatroterapeutické lekce. Délka jednotlivých projektů je značně variabilní, nejčastěji trvá příprava jedné divadelní hry 2 – 4 měsíce, může však trvat i déle.

Kromě těchto teatroterapeutických projektů, jak uvádí Polínek in Valenta (2009, s. 92): „existuje i alternativní varianta dlouhodobých projektů a to jsou „jednorázové projekty“, které spočívají zpravidla v celodenní divadelní práci s určitým tématem, jejíž výsledek je téhož dne prezentován.“

Metoda práce s obrazovým scénářem

Tato metoda je vhodná zejména pokud mají herci obtíže v oblasti kognitivních funkcí (zejména pozornost, paměť či myšlení), mají-li problém orientovat se během zkoušky na jaké scéně se právě pracuje a kde v příběhu se scéna nachází. Obrazový scénář vizualizuje obsah (příběh) divadelní hry a pomáhá k urychlení procesu inscenace. Každý z obrazů představuje jednotlivé scény pomocí jednoduchých kreseb.

Teatroterapeutická lekce

Optimální délka lekce se pohybuje okolo devadesáti minut, je však nutné délku přizpůsobit specifickým potřebám klientů. Příliš krátká lekce nenabízí prostor pro rozvoj kreativity, pro skutečně tvůrčí práci. Naopak, příliš dlouhá lekce snižuje motivaci a schopnost soustředění. V počáteční fázi, zejména pokud je skupina nová a s touto formou práce začíná, je vhodné dávat prostor pro určité slaďování skupiny. Je nutné, aby každý člen pochopil co je cílem práce, že jej to bude stát určité úsilí a že bude muset ve skupině skutečně kooperovat.

Počet členů skupiny je variabilní a záleží na cíli teatroterapie, je-li cíl více terapeutický, volí se počet mezi 8-10. Pokud je cílem dejme tomu systematický rozvoj osobnosti, hereckých schopností a dovedností klientů může být počet menší (např. Divadlo Inventura má 5 herců). Ale je možno pracovat i s více herci, zejména pokud jsou již na tento způsob práce navyklí, mají zkušenosti a jsou dostatečně motivovaní. Velikost teatroterapeutických skupin se pohybuje v rozmezí od 2 do 30 klientů, přičemž nejčastější počet je 8 klientů (Polínek in Valenta, 2009).

Četnost lekcí by měla být minimálně jednou týdně ve stejný den a hodinu. Lekce by měla být ohraničena úvodním a závěrečným rituálem, což má velký vliv na vytvoření bezpečného hracího prostoru a pomáhá klientům s přechodem mezi prostředím reálným a světem „jako by“. Na počátku lekcí by měla být zařazená rozehřívací technika, tzv. warm-up technika, sloužící ke koncentraci na tady a teď realitu, uvolnění, aktivizaci a vytvoření pozitivního mikroklimatu ve skupině (Polínek, 2010).

Profesní kompetence teatroterapeutů

V současné době neexistuje žádný obor v ČR, který by byl přímo tímto směrem zaměřený. Teatrotarapeuté mají tedy různé vzdělání, nejčastěji to jsou, jak uvádí Polínek (2009) speciální pedagogové, zdravotní sestry, učitelé dramatické výchovy či absolventi uměleckých škol s divadelním zaměřením. Vzhledem k tomu, že se v teatroterapii  uplatňují nejen cíle terapeutické, jako u ostatních kreativních terapií, ale v daleko větší míře se zde uplatňují i cíle umělecké, jsou nároky na teatroterapeuta velmi vysoké.

Ideální teatroterapeut by měl znát a umět používat metody a postupy divadelní a inscenační práce, měl by umět v klientech rozvíjet jejich herecké schopnosti, učit je novým dovednostem, měl by umět ke klientům přistupovat a komunikovat s nimi, využívat direktivních a nedirektivních poloh vedení lekcí, měl by mít znalosti z oblasti speciální pedagogiky, psychologie a psychiatrie, měl by mít vkus a vést klienty – herce k poctivé a odpovědné tvorbě divadelních inscenací.

Vzhledem k praktické nemožnosti obsáhnout všechny výše uvedené obory, bývá častější, že v jednom souboru spolupracuje několik terapeutů najednou v týmu a každý z nich je odborníkem v jiné oblasti. Např. při práci v psychiatrické léčebně spolupracuje teatroterapeut, absolvent např. oboru speciální pedagogika s psychiatrem či zdravotní sestrou z oddělení. V ideálním případě s nimi externě ještě spolupracuje herec, dramaturg či režisér, se kterým můžou konzultovat své postupy. V tomto případě je nutné, aby si dopředu stanovili své pozice ve skupině, a způsob jakým budou kooperovat. 

Teatroterapie v ČR a na Slovensku

Teatroterapie u nás probíhá zejména s těmito cílovými skupinami: lidé s mentálním, smyslovým či tělesným postižením, lidé bez domova, lidé s drogovou zkušeností a závislí a lidé s chronickým duševním onemocněním. Mezi těmito skupinami jsou značné rozdíly a i teatroterapie zde probíhá různě. Rozdílná jsou témata her, zpracování i to zda se využívá předloh či se vytváří autorská představení.

Lidé s mentálním postižením jsou v Čechách i na Slovensku asi největší cílovou skupinou, která vytváří divadelní představení. Díky našim velkým institucionálním zařízením je relativně snadné sestavit skupinu zájemců a něco secvičit. Často se vytvářejí tzv. besídková představení, která se připraví k určité události – např. vánoční besídky, setkání rodičů a přátel apod. Existují zde ale i soubory, které dosáhly značné umělecké hodnoty svých představení a staly se profesionálními či poloprofesionálními divadly. Na Slovensku je to Divadlo z Pasáže z Banské Bystrici a u nás je to Divadlo Inventura z Prahy.

Lidé se sluchovým postižením mají na základě používání znakového jazyka velmi blízko k divadelní disciplíně zvané pantomima. Soubor, který vytváří pantomimická představení je u nás PANTOMIMA S. I. z Brna. Dalším souborem, který tvoří lidé se sluchovým postižením, absolventi Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících na JAMU v Brně, je divadlo Neslyším.

Ne vždy se v teatroterapii musí jednat o homogenní divadelní soubor, který tvoří pouze konkrétní cílová skupina. Např. taneční skupina VerTeDance z Prahy v roce 2012 spolupracovala s dvěma tanečnicemi s tělesným postižením a společně vytvořili představení Simulante Bande. Anebo Divadélko fortel z Brna, které funguje ve spolupráci s Kulturní asociací Nová Akropolis, má mezi svými členy jak herce se zrakovým postižením, tak i herce bez postižení.

Nejznámějšími divadelními soubory, jejichž členy tvoří lidé bez domova či s bezdomoveckou zkušeností, jsou v Čechách bývalý soubor Ježek a Čížek, dnes divadlo Divadno, působící v Praze a slovenské Divadlo bez domova z Bratislavy. Zřejmě první a nejdéle působící divadelní skupinou při psychiatrické léčebně je Bohnická divadelní společnost. Ta vznikla již v roce 1991, mnohem dřív než se u nás začalo uvažovat o terapeutickém potenciálu, který divadlo má. 

Použitá literatura:

MÜLLER, O. Terapie ve speciální pedagogice. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 296 s. ISBN 80-244-1075-3

VALENTA, M., MÜLLER. O., POLÍNEK, M. D. Dramaterapie v institucionální výchově. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010. 145 s. ISBN 978-80-244-2659-4

VALENTA, M. a kol. Rukověď dramaterapie a teatroterapie. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 140 s. ISBN 80-244-1358-2

ZDEŇKOVÁ, M. et al. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 348 s. ISBN 80-7277-194-9